Takže to byla první výzva se kterou jsme se museli vypořádat. Druhou byl Beeball jako takový, protože jsme nikdy nic takového nehráli – má to být zjednodušená verze t-ballu pro ty opravdu nejmenší, uzpůsobená z mého pohledu hlavně k velikosti tělocvičen. Např. mety nejsou 4, ale jen tři, takže se běhá do trojúhelníku, hraje se v 5 hráčích a „catcherem“ je kouč, rukavice se nepoužívají  a nejpodivnější na tom všem je způsob „ukončování rozehry“, kdy se hráč musí postavit s míčem na jakoukoliv spojnici met... trochu jsem měla obavu, aby se tím děti neučily nesmysly, ale snad jedna taková zkušenost nezanechá trvalé následky...

Bezva bylo, že si děti hodně zapálily ze stativu a procvičili posun po metách. I v poli se nám postupně dařilo nejen „ukončovat hru“, ale také dělat auty.  Celkem jsme odehráli 10 dvacetiminutových zápasů a výsledkem bylo celkové 4. a 7. místo, přičemž nám postup do finále i 3. místo uteklo vždy pouze o bod.

Troufám si tvrdit, že dětem se to líbilo a celý den si užily. A to je to hlavní. Takže i já jsem spokojená, i když si myslím, že měl být turnaj věkově omezen, aby byl opravdu jen pro ty nejmenší hráče maximálně do 7 let, což je asi i původní idea holandského beeballu. Medaile a spoustu dobrot si odnesli: Matyáš a Kristian Poláškovi, Honzík Lochmann, Lukáš Duspěva, Filip Němec, Eda Pára, Martin Tůma a Terezka Stejspalová.

Alena a Pepa