Coby dorostenec přešel, jak jinak, z Tempa pod křídla Sokola Krč. Poměrně záhy dostal čuchnout v týmu mužů, postupem času pak vytlačil z postu catchera legendu Vladimíra Horáčka. Na svém kontě má Josef Středa řadu titulů, jeho statistiky patří historicky k nejlepším v Eagles, coby trenér je navíc podepsaný pod dvěma ženskými tituly. A také pod řadou nádherných fotografií mapujících historii českého baseballu a softbalu.

Pepo, jak to bylo s tvým příchodem do Krče?

 „Chodil jsem do školy na Ohradní, kde byl tělocvikář Brych. Kdo chtěl, mohl vstoupit do oddílu, který vedl. Takže gymnázium Michle, později Sokol Lhotka, Tempo. Z každého ročníku tak pár kluků hrálo, takže byl přetlak. Tempo rostlo do velkého oddílu, protože měl neustálý přísun nové krve. Několikrát se část oddělila a vznikly nové kluby – Podolí, Technika a pak i Krč. Řada baseballistů se tam s ním nepohodla a jelikož David Johanis vedl na gymplu dorostence, tak jsme šli taky s ním. A tak jsme taky byli u založení Krče, celkem asi deset kluků ze třídy. A rychle jsme se zapojili do áčka, protože lidí nebylo tolik. Někteří jsme rychle zapadli.“

Zrovna ty jsi postupně vytlačil z postu catchera legendu Vláďu Horáčka...

„V zásadě jsem jeho pozici přebral. Tlačil mě, dával mi výzvy. Vsázeli jsme se i o peníze, jestli už budu lepší. A používal různé další finty, trénoval to. Mně šel líp soft, takže tam jsem ho postupně vytlačil, Vláďa se soustředil na baseball. Tam jsem mu na paty nešlapal, to byla jeho parketa.“

Máš ke Krči srdeční vztah? Chtěls někdy odejít jinam?

„Nikdy. Vždyť se víceméně také můžu řadit k zakladatelům klubu, i když jsem byl tehdy dorostenec. Přestup mě nikdy nenapadl, dřív oddíly fungovaly i jako party. My jsme spolu jezdili na hory, vodu a mezi kluby byla řevnivost, takže se dresy neměnily. Chlapi trénovali holky, ty zase chodily fandit. Dokonce se dělaly rozpisy soutěží tak, aby se zápasy nekryly. V dnešní době to už neplatí, vcelku je asi jedno, za koho hraješ, směřuje to k reprezentacím. Jde o otevřenější komunitu, ale tím pádem není tolik osobní.“

Kolik máš vlastně s Krčí titulů?

„Nevím, tak okolo deseti coby hráč a dva jako trenér holek. V 86 jsme byli někde na zájezdu, když se hrál přebor. Dana Bagina nepustili z vojny do zahraničí, byl snad u rakeťáků, tak vedl holky v přeboru sám. U dalších dvou titulů jsme ženský trénovali s Quidem (Zdeněk Zýma). V baseballu jsme vyhráli třikrát. Naposledy jsme se vytrčili v roce 1988, kdy se nám podařilo udolat Koně (Kovo). Tehdy bylo desetiletí, kdy baseballu vládlo Kovo, softbalu Krč a ženskému softu Chemie.“

To už jsou poměrně dávné časy, ale ty pořád ještě hraješ, ne?

„Se Žaludskou devítkou veteránské soutěže. Jde o seskupení, které šlo proti rivalitě. Skamarádili jsme se a jezdili jsme na nejrůznější turnaje, udělal se sranda tým.“

Posilujete?

„Do týmu byl poměrně těžkej přijímací ceremoniál, vstoupit tam bylo prestižní. Jen čekací doba trvala dva roky, musel tě někdo navrhnout a nesměl být nikdo proti. Zrovna nedávno jsme se dohadovali, jestli nás je dvacet, nebo dvacet jedna voko bere. Každopádně máme klauzuli, že noví členové se nepřijímají. Teprve až někdo umře, může přijít nový hráč. Ale všechny výjimky potvrzují pravidlo. Takže za nás hrají hosté.“

Ty vedle hraní ještě i parádně fotíš. Teď hlavně přírodu, ale máš spoustu krásných baseballových i softbalových fotek...

„Tím, že jsem byl jedním z hlavních kronikářů, vedl jsem populární kroniku Hynkovník a jezdil jak na chlapy, tak i na ženský a bavilo mě pořizovat záznam, tak mám poměrně dost snímků. Když jsem přestal hrát, začal jsem brát focení vážněji. Mám spoustu base a soft fotek, ale teď už na to nemám tu techniku. To je omezující. Už nefotím naše sporty, jsem fotograficky natolik jinde, že bych si představoval jiné výsledky. Dřív jsi byl čtyři metry od pálkaře, žádná omezení nebyla. Kdežto teď stojíš třicet metrů daleko, nepostavíš se ke koučovi do boxu.“

Od sportu jsi se dostal k focení přírody. Proč?

„S ubýváním hráčských aktivit a přibýváním těch fotografických jsem začal na fotky koukat více z výtvarného hlediska, nejen dokumentačního (viz foto softbalistka). U mě to také znamenalo odklon k panoramatické krajině. Završením a spojením obou velkých životních koníčků je obrazová redakce publikace »50 let softballu a baseballu v Čechách«, která loni vyšla.“ (Ano, jsem hrdý na výsledek té to půlroční práce:-))

Vraťme se k Eagles, pětatřicet let, to už je pěkné výročí...

„Jasně, je to hezké. Podílel jsem se na budování areálu ve Studeném, tak klub pořád z povzdálí sleduju. Ale člověk už to nedokáže ovlivňovat, takže si jen říká, kam se to bude ubírat. Už tam jsou jiní lidé, ke klubu mají jiný vztah než zakladatelé, ale to je logické. Jen se nechci dožít toho, že Krč nebude mít zelené dresy...“

Nejoblíbenější fotka

„Mám jednu oblíbenou, která se povedla. I akčně. Z turnaje v Holandsku. Proč oblíbená? Už proto, že to bylo z mého prvního pořádného zahraničního zájezdu »na západ« – mezinárodního softballového turnaje (1986, turnaj Billa Jefreye v Holandsku) – což bylo pro nás hráče div ne vrchol sezony. Z dnešního pohledu tuctový turnaj, ale tehdy vyjely do ciziny třeba jen dva tři oddíly ročně. Zpátky k fotce – je to ten pravý okamžik. A zase už dnes je to v době digitální s motory umožňujícími X snímků za sekundu s okamžitou kontrolou na displeji trochu nepředstavitelné, chybí to napětí při vytahování filmu z vývojnice, jestli něco vyšlo...“

#goeagles35