Pokud hledáte nejvýraznější osobnost historie krčského baseballu a softbalu tak vězte, že je to právě Daniel Bagin. Také on přišel před 35 roky z Tempa. V Krči působil tenhle vlasatý blonďák coby hráč, trenér, manažer a hlavně hnací motor. Nebýt jeho, dnešní areál by nikdy nevznikl. A i když se nyní věnuje převážně v Písku golfu, zelenobílé barvy Eagles má stále v srdci.

Dane, jak se zpětně koukáš na svou kariéru? Bavilo tě víc hraní, trénování nebo budování Eagles?

„Bavilo mě všechno. Hráčský adrenalin je samozřejmě neskutečný, já nahazoval a hrál spojku, což jsou klíčové posty na hřišti. Tehdy se hrál baseball i soft dohromady, my třeba s Duffčákem (Miroslav Duffek) hráli za víkend pět zápasů. Mezi hřišti jsme jezdili na babettách (moped), abychom vše stíhali. Po víkendu byl člověk sice vorvanej, ale plnej pozitivní energie, protože jsme čtyři zápasy z pěti vyhráli. V pozitivním slova smyslu to byla naše droga. Už během kariéry jsme trénovali, poté přibyla i manažerská činnost. Kdybych bafuňařinu rozdělil na dva pohledy, tak první směrem do klubu vnímám jako radostnější. Lobbistická činnost, politika a handrkování na federaci, konferencích a valných hromadách, tak to mě nebavilo.“

Vybavuješ si první zápas Sokola Krč?

„Tak to asi ne, možná i proto, že moje kariéra začala ve čtrnácti letech, daleko dřív, než vznikl Sokol Krč. Tehdy jsme hráli juniorskou softbalovou ligu s profesorem Brychem. Až později jsme odešli z Tempa a založili v krčském údolí nový tým.“

Proč jste vůbec šli?

„V rámci tehdejšího klubu jsme byli progresivním křídlem, které to chtělo někam dotáhnout a nemotat se v kruhu. Odešla nás velká skupina, ne pár lidí. A postupem času se potvrdilo, že opravdu šlo o tu progresivní část. Protože  jsme dokázali  baseball a softbal u nás  posunout, ta stopa byla vidět i v Evropě . Bylo období, kdy jsme byli vyloženě na špici. Ať už výstavbou areálu, mládežnickými kategoriemi. Byli jsme i věkově dobře promíchaní se znalostmi a kontakty, a my jako mladší s vysokou sportovní výkonností. Pak se to spojilo, takže jsme toho vcelku dost dokázali.“

Jak jste přišli na kombinaci zelené a bílé?

„Ono už Tempo mělo zeleno-bílou se zlatým prvkem. Takže zelená a bílá nám zůstaly. I když jsme měli jedno červené a černé období, ale to bylo z nouze, nemohli jsme tady sehnat zelenobílé kombinace. Šli jsme do zdejší výroby, odtrpěli jsme dva roky v šíleném oblečení. Po revoluci už nebyl problém věci shánět. Vztah k naší kombinaci barev je vysloveně kladný, to nebyla špatná varianta. Za mě spokojenost.“

S jakou vizí jste zakládali nový klub?

„My jsme chtěli hrát agresivnější sport, lepší. Byť dodnes vzpomínám s láskou na Vlastu Brycha, měl svoje stereotypy a specifický přístup a my chtěli zkoušet nové věci. Naše generace mu ale vděčí za hodně. Po sportovní stránce se nám vize podařily naplnit, i když jsme museli třeba softball začínat z druhé ligy. První titul máme z baseballu, ale hned po postupu v softballu jsme začali vyhrávat tituly. U žen šlo o dlouhodobější proces, neměli jsme tak kvalitní hráčky, ale během pár let se dostaly na špičku. Po sportovní stránce se nemusíme za nic stydět.“

A co hřiště?

„Co se týká vize výstavby areálu, to bylo složitější. Několik let jsme si hřiště různě půjčovali. Svým způsobem je zázrak, že ten tým dokázal přestát putování od Ruzyně po Strašnice. Dokonce jsme jeden rok neměli domácí hřiště a hráli jen venku. Brácha našel v Krči lokalitu, kde byly plány na nějaké svazarmovské sportoviště – střelba, motokros a podařilo se tam prosadit baseballové hřiště. Pak přišla revoluce v roce 1989 a systém se zhroutil. Nebylo se na koho obrátit, chodili jsme kolem a přemýšleli, jak to udělat. Ty první návštěvy si pamatuju dobře. Skákali jsme přes prkna, louže, chodili mezi panely. A s nějakou umanutostí jsme tam měli první tréninky se žlutým, pořádně tvrdým plastovým míčkem. Vůbec nechápu, jak jsme to přežili.“

Jenže pořád se ještě nestavělo...

„Nakonec jsme našli majitele, kteří žádali o navrácení pozemků v restituci. Uzavřeli s námi smlouvu o smlouvě budoucí, takže jsme mohli budovat. Začínali jsme na pískovém hřišti s nulovým zázemím. Zázrakem bylo, když jsme přivezli buňku. Původní plocha, to je dneska jednička. Okolní plochy se zavážely, na tom se vydělaly peníze, který se vrazily zpátky do areálu. Kolikrát jsme rychle vystřízlivěli. Když jsme třeba šli za dodavatelskou firmou ohledně stavby zázemí a ona nám ukázala nacenění, tak jsme si řekli: zpátky na stromy. Tudy cesta nevedla. Celý projekt jsme shodili ze stolu a šli do jednoduššího, který dolaďoval Pepa Středa. Jsem s areálem spokojený, určitě pomohl posunout český baseball a softbal na vyšší úroveň a ostatním ukázal cestu a dokázal, že to jde. To víceúrovňové poskládání hřišť má na starosti pan Hanek, jehož kluk u nás hrál. Byla to šťastná volba, areál je krásný.“

Chtěli jste hned tolik ploch?

„V klubu proběhla diskuze, jestli zůstat u jednoho baseballového a jednoho softbalového hřiště, nebo jich udělat víc. My byli toho názoru, že rozměr areálu nám dává velké možnosti, takže jsme druhé křídlo přehlasovali. Nakonec si myslím, že ta volba byla správná. Díky tomu se mohou pořádat všechny ty turnaje. Jako poslední se přidělalo malé páté pro děti.“

Co tě při budování klubu nejvíc bavilo?

„Když se dívám na staré fotky z dob budování areálu, tak si říkám, jak je možné, že jsme od toho neutekli. A pak se to změnilo, přišlo jaro, vysvitlo sluníčko a vyrašila tráva na prvním hřišti. Na první etapě výstavby, která byla relativně dlouhá, jsme viděli první výsledky. U klubu pak bylo příjemné budovat strukturu mládežnických družstev, ke kterým se hůř hledali trenéři. Naivně jsem si myslel, že až bude areál dokončený, všechno ostatní poběží samo. Že klub bude mít vnitřní sílu nadechnout se a rozběhnout. Zjistil jsem, že to není pravda, rázem se objevily různé myšlenkové proudy jak to uchopit a kam směřovat, takže bylo náročné vše ustát.“

Co ti baseball dal a naopak vzal?

„Jednoznačně to celoživotně hodnotím kladně. Byla to obrovská 35 let trvající etapa života, když jsem se od náhodného setkání s tímhle sportem propracoval sportovně i manažersky k vrcholu českého baseballu a softbalu. Dalo mi to obrovské množství kontaktů i životních zkušeností, z čehož čerpám. Lidská mysl je schopná udržovat spíš pozitivní zážitky a negativní vytěsňovat – takže jich mám minimum. Když se naváželo 750 000 kubíků na hřiště, normálnímu smrtelníkovi je jedno, jestli začne pršet, jenže já věděl, že bude průšvih – firmy potřebovaly vyvážet, což ovšem znamenalo znečištění vozovek. Nervy znamenaly náběh a realizaci žaludečních vředů. Bral jsem to za své, byl jsem s tím propojený. Ale jednoznačně to ve mně zanechává jen to pozitivní. Ten sport je specifický – nádherný, složitý, inteligentní a je na to potřeba spousta lidí. Dát jich dohromady aspoň deset dvanáct tak, aby šli společně za jedním cílem, není snadné. Dneska už na to možná není doba.“

Proč myslíš?

„Uvedu příklad. Když jsme budovali areál, tak tam chodila spousta rodičů v montérkách a pomáhala. Teď už to je nereálné. Dneska se někteří rodiče chovají šíleně. To byl také jeden z důvodů, proč jsem odešel. První srdeční filozofie, jak by měl klub fungovat, se změnila do komerčního byznysu. A občas ze stran rodičů i vulgárního. Jenže já pak zažil zoufalé rodiče, kteří své ratolesti nezvládali a prosili, abychom jim pomohli. Náš vliv u dětí byl daleko větší než jejich, možná proto, že jsme s nimi hráli sice tvrdší, ale férovou hru a byli jsme jim kdykoliv k dispozici. Kdežto rodiče nezajímali výsledky, pravidla, prostě nic. Nesmí tam být to: já zaplatím, ty se mi o dítě postarej.“

Máš v paměti nějakého hráče, na jehož výchovu jsi hrdý? Ztratil se nějaký talent.

„Poztrácelo se 90 procent talentů. Mám zkušenost, že čím byl hráč talentovanější a bezpracně se vyšvihnul na špičku, tak tím rychleji se ztratil. Když jsem si u třináctiletých říkal, že za pět let na ně nikdo nebude mít, tak de facto za tu dobu už nehrál nikdo z nich. Uvedu příklad. Když jsme jeli poprvé hrát do amerického LaFayette, tuším, že šlo o kluky do 15 let, byli jsme asi lehce naivní. Vyhráli jsme tady turnaj, posílili se o dva tři kluky a letěli s tím, že fakt baseball umíme. Jenže přišli jsme do areálu, kde bylo plné dvoutisícové hlediště a kluci to neunesli. Mysleli jsme si, že máme pořízky, jenže proti nám nastoupili o hlavu větší hráči, kteří byli silní a k tomu i rychlí. Zážitek nádherný, ale do roku a půl ani jeden z kluků nehrál. Ta konfrontace s realitou byla hrozná. Naprostá deziluze. Na české podmínky byli dobří, jenže v Americe je to o něčem jiném...“

Kdo se vám tedy fakt povedl?

„Rád vzpomínám na Matěje Huška, ten hraje dodneška. Honza Vlk. Matěj Hejma pode mnou začínal. On byl opravdu relativně nešikovnej, ale tvrdej, paličatej, umíněnej. Dlouho trvalo, než vyzrál. Osobně si myslím, že to dotáhl nejdál. Díky tomu, jaký je kolohnát a že měl vedení i zahraničních trenérů.“

Mrzí tě něco kolem Krče?

„Možná když se podívám do dugoutu a vidím tam někoho rozvaleného na lavičce. Takového hráče bych nepustil ani do hry, pokud ho to nezajímá. Když skončí zápas, tak jako když zaklapne knihu a konec. Já nedokázal během zápasu sedět. A je i škoda, že děti odtrénují a končí, už se nescházejí. My jezdili vlakem na soutěže, jezdili jsme na hory, na různé akce. Byli jsme spolu, kamarádili jsme se.“

Můžeš ještě vzpomenout na tvé první setkání s baseballem?

„Bydlím v ulici, která vedla na staré hřiště, kde hrávalo Tempo, dříve se jmenovali Gymnázium Ohradní. Jako malí kluci jsme tam s Duffčákem  chodili hrát fotbal, lezli jsme po nedostavěné sokolovně. Hrál se tam softbal. Od starších hráčů jsme si občas půjčili rukavice. To byl nějaký 73. rok. Chvíli jsme si házeli a šli jsme. Byl tam jeden kluk, vůdčí osobnost, lídr týmu – nadhazovač a spojka David Johanis. Ten se snažil něco rozpumpovat vždycky. Dodnes mám před očima, jak jsem v neděli seděl doma po obědě, odfukoval jsem po vepřovém se špenátem a knedlíky. Najednou u nás zazvonil takový malý kluk z ulice, že prý mi David vzkazuje, že mám jít hrát baseball, protože jich je málo. Vykulil jsem oči, byla to nečekaná pozvánka. S tím plným břichem jsem vyrazil na hřiště. Dali mi na hlavu strašně velkou přilbu, pálku do ruky. Odpálil jsem míček a vyrazil na první metu, kterou jsem směrově minul asi o tři metry, běžel jsem na plný pecky, jenže se mi svezla helma a já ztratil směr.“

V ten moment začala tvá kariéra?

„Ono to nebylo tak jednoduché. Brych byl svéráz, nevím, proč mi dával docela zabrat. Nebyl jsem z Ohradní, ale místní kluk. Vždycky mě nechal rozběhat, rozcvičit a občas rozházet a pak řekl: Teď běž, Dane, pryč, jsi lichej. I když bylo sedm lidí na hřišti, stejně mě poslal na mez. Já tam seděl a dokola je počítal a nic nechápal. Ale stejně jsem přišel znovu a znovu. Po nějaké době mě přestal vyhazovat. Tam tehdy hráli lidi jako Ríša Hauba, Vláďa Horáček, Ivan Nevěřil, tenkrát obrovské vzory. Sledoval jsem je a zjišťoval, za co je Brych chválí. Po období vyhazování mě ignoroval a pak na jednom tréninku řekl, že jediní dva, kteří to dělají správně, jsou Ríša Hauba a Dan Bagin.“

Konečně jsi to prolomil...

„To byl pro mě zlomový okamžik, protože se pak moje kariéra nastartovala. Jako mladíček jsem pak odjel do Německa na nějaký turnaj, kde mě postavil do základní sestavy, protože někteří kluci přišli pozdě. Tak jsem tam běhal, sedmnáctiletý kluk s dlouhými blonďatými vlasy. A od té doby se to vezlo. Nemůžu proti Brychovi říct jediný špatný slovo, jen jsem nechápal, proč jsem nemohl hrát. Ale zase, když je to takový tvrdý a překonáš to, je to jen dobře. Kdyby mi mazal med kolem huby, tak jsem třeba vůbec nehrál.“

Nebral tvůj odchod z Tempa jako zradu?

„Když jsme se před lety v tom roce 1981 trhali, tak si mě zavolal jako posledního. K němu domů, to byl 14 denní proces. Nevěděl jsem, co bude. A on mi řekl: Jsi jediný z těch lidí, kterému nezazlívám, že odchází. Protože ty jsi se ke všemu musel dopracovat tvrdou dřinou. Vlasta byl pro mě ve 14-20 let strašně důležitej člověk. Tvrďas, rapl, ale férovej.“

Pak už jsme ale vyšli na naši vlastní cestu a myslím, že jsme došli hodně daleko.

#goeagles35