Eva Bártová patří mezi zakládající členy našeho klubu. Coby mladá dívka také přišla z Tempa. I kvůli skvělé partě, ze které vzešla řada baseballovo-softbalových manželství. Jejím manželem je Karel Bárta, jenž za Krč spolu s bráchou Jirkou také něco odehrál. Stejně tak jejich dva kluci. Ještě minulou sezonu trénovala žáky, teď si dává pauzu. Ale na zelenobílé barvy nezanevře. Vždyť klub je její další dítě...

Jak ses vůbec dostala k softbalu?

„Původně jsem hrála volejbal. Přestoupila jsem, měla jsem nějaké nepříjemnosti s trenérem. Brácha pak přišel, dal mi rukavici a řekl, ať si jdu s nimi zahrát. Tak jsem si ji v patnácti vzala a začala jsem hrát softbal.“

Kde?

„V Tempu, ale tam jsem byla jen krátce. Odešli jsme, protože my mladí jsme si moc nezahráli. Tamta generace byla silná. Hodně jsme spolu drželi. Vedle kluků se trhlo asi dvanáct mladých holek. Šlo vlastně o vodácký oddíl, který v Tempu  začal hrát. A k nim jsme se přidaly já, Jarka Duffková, Dana Kahlenová a další. Pak přicházely holky z FTVS – Fíša a tak.“

Takže také patříš mezi zakládající členy Krče...

„Jasně. I já musela trenéru Brychovi zdůvodňovat, proč odcházím z Tempa. Musely jsme si s holkami vybojovat extraligu odspoda. Poměrně rychle jsme se do ní dostaly, ony ty soutěže tenkrát nebyly moc předimenzované (smích). A hlavně jsme byly strašně nadšené, denně jsme byly na Letné. Studenti, takže spousta času.“

Na jakém postu se cítíš nejlépe?

„Já jsem byla v podstatě univerzál. Když jsem začínala, nebyly posty tak vymezené. Hrály jsme všechny všechno. Takže jsem hrála první metu, spojku, dvojku, ke konci jsem se pak usadila na trojce a nadhozu. Ale na republice jsem nastupovala i na devítce.“

Aspoň jsi uměla všechno...

„To sice ano, jenže to byla nevýhoda. Když jsem hrála za repre, jela jsem na turnaj jako univerzál a čekala, kde někdo vypadne. Nebyla jsem v základní sestavě, protože jsem byla schopná hrát kdekoliv. Ale bavilo mě to.“

Takže jsi propadla softbalu.

„Volejbal je sice jiná liga, jsi víc v akci. Ale na softu byla skvělá parta lidí. Zábava. Alena Zapletalová, dneska Bártová – moje švagrová, vždycky říkala, že bude chodit na tréninky, zápasy jí nebavily. Ty zápasové nervy hůř nesla. Mimochodem, fakt nám bylo dobře, stačí vzpomenout, kolik tam vniklo vztahů, manželství.“

Vídáte se ještě?

„Většina těch bab se neustále schází. Buď ještě hrají za veteránky, nebo se párkrát do roka sejdeme v hospodě. Ta parta pořád drží.“

Pamatuješ si na první titul?

„Myslím, že to byl až zlatý hattrick – 1986 až 1988. Měly jsme mladý tým, akorát k nám přestoupila Alena Kašparová-Blick, což byla taková naše máma a Soňa Knotová z Kova, staré dámy, které nás srovnaly. Bylo jim zhruba pětadvacet třicet a nám přišly staré. Ony do toho na hřišti vnesly řád a my měly touhu po vítězství.“

Kde se odehrávaly první boje?

„Na Letné, pak ve Strašnicích. Tam byla děsivá škvára. Z toho jsou ty popěvky: Škvára dobře prdel odře. Tu jsme měly zažranou úplně všude. Vikslajvantové doktorské kalhoty ustřižené pod koleny, které se prvním slajdem prodřely, moc nepomáhaly. Ani tak jsme se do toho nebály jít.“

A co dresy, tehdy jste ještě nehrály v zelenobílé kombinaci, že?

„Když jsme jely na první Pohár mistryň do Říma, sehnaly jsme někde červeno-černé dresy. A k tomu jsme si ušily červené bundy. Tehdejší materiály nás moc nepodržely, při první bouřce bundy pustily a my byly červené od hlavy k patě. Vždycky jsme se modlily, aby nám neodešly spiky, když už jsme je měly. Pro každý míč se lezlo do křoví, rukavice jsme braly klidně o tři čísla větší. Byly jsme i tak spokojené. Když jsme poprvé vyjely, tak jsme koukaly.“

Nejspíš vás překvapila i hřiště.

„Jednou v Holandsku říkal Dan Bagin, že by takový areál chtěl vybudovat i u nás. Aby jako starej z dugoutu mohl sledovat, jak se tam plahočí naše děti. A splnil to. Samozřejmě ne sám, měl kolem spoustu nadšenců.“

Z Krče ses dostala i do nároďáku, jak vzpomínáš na tuhle éru?

„Já jsem ten nároďák úplně nechytla. Měla jsem dvě kritická období – Holandsko, kam jsem měla jít o rok dřív. A to mě nepustili. Měla jsem jít jako nadhazovačka na dva měsíce do kempu. Prošvihla jsem ho, protože jsem hrála venku a pak jsem otěhotněla. Takže jsem za reprezentaci hrála všehovšudy tak dva roky. A pak Karel dostal práci v Americe a Kuvajtu.“

Mluvila jsi o Holandsku, proč to poprvé nevyšlo?

„Komouši. Nedostaly jsme povolení k vyjetí. Psal se rok 1988. O rok později už jsem tam od jara byla, pustili nás. Vrátila jsem se na podzim, 17. listopad už jsem stihla. Do Holandska jsem jela s Evou Hanusíkovou. Ona jako nadhazovačka, já jako třetí meta.“

Dá se říct, že jsi první krčskou hráčkou v cizině?

„Je to tak. Hrála jsem za nizozemský Haarlem nejvyšší soutěž. Ten tým se potácel u dna tabulky, takže hledal posily. První příhoz od catchera jsem dostala do hlavy, tak rychlou ruku u nás nikdo neměl. Ale zakamuflovala jsem to, míč jsem chytila mezi rukavici a čelo. Koukali. Příště jsem si na ní dala bacha. To byla úplně jiná úroveň. Hodně mi to dalo, ale pak už jsem moc nehrála. Ještě tak za chlapy v Kuvajtu... Měla jsem děti.“

Dostaly jste profesionální smlouvu?

„Smlouvu jsme měly takovou pofiderní. V podstatě jsme tam jely za stravu a bydlení, k tomu malé kapesné s možností pracovat. Tenkrát to bylo za odměnu, zahrát si nejvyšší holandskou ligu. Doufaly jsme, že se hlavně něčemu přiučíme. Bylo to fajn. Určitě na to ráda vzpomínám.“

Nevrátila ses do týmu po návratu z cest?

„Hrála jsem maximálně za staré dámy. A začala jsem trénovat. To mě bavilo. Často jsem pomáhala přes léto. Třeba Mirka Víška jsem trénovala, to byl jeden z našich nejlepších catcherů jako žák. Zapojila jsem se do baseballu, protože mám kluky.“

Táhlo tě to zpátky do Krče.

„Určitě. I když bydlím blízko Kotlářky. Aubrecht naříkal, proč tam nejdu. Na to jsem odpovídala, že by mě zabili. Jak můžu já zelená jít na Kotlářku. Děti mi to pak chvilku vyčítaly, prý proč jsem je nedala tam, když je to blíž. Protože jsem si tu Krč založila, tak budete hrát tam, odpovídám. Na Kotlářku to máme dvacet minut, do Krče hodinu a půl...“

Takže srdcařka...

„Později už ani kluci nechtěli přestoupit, taky měli srdce v Krči. Kolikrát jsem byla naštvaná, že se klub nedaří dát víc do kupy, propojit kategorie na tréninkách, ale jednou je to naše dítě...“

Během kariéry jsi nosila číslo 37, proč sis vybrala zrovna tohle?

„Ani nevím, bylo to moje šťastné číslo. Na tohle číslo jsem se strašně těšila, jenže když mi bylo 37, tak mi zemřel táta...“

Eva Schreiberová - Bártová # 37

•  3B, nadhazovačka
• zakládající členka Sokola Krč
• první hráčka Eagles v zahraničí – Haarlem, Nizozemsko
• členka síně slávy Eagles od 2011
• dlouholetá mládežnická trenérka Eagles


Statistiky- AB: 506, R: 183, BA: .291, RBI: 119, H: 147

#goeagles35