Standa se bavil na plné pecky a sport, hlavně ten hasičský, byl jeho vášní. Jenže před rokem se Standa Zatloukal vydal se spolužáky ze střední školy na lyžařský výcvik a než byste řekli švec, přišel malér! „Vloni na Valentýna jsem měl nehodu, při níž jsem utrpěl zlomeninu krčního obratle. Posadila mě na vozík,“ vypráví osmnáctiletý mladík se srdcem bojovníka. Aby se vrátil do kondice, přeje si handbike, na němž bude drtit kondici! A EAGLES mu k tomu v rámci letošního Ladies Day (16. 5.) pomůžou!

Stando, co si z neštastného okamžiku pamatujete?

„Byl jsem v šoku, takže si to celé nevybavuji. Jen tma... Pak jsem se probudil s pocitem, že jsem na čtyřech, přitom jsem ležel natažený na svahu a měl nohy nahoře. Otočili mě až spolužáci. Vůbec jsem netušil, co se děje.“

Bezmoc...

„Když mě otočili a zouvali lyžáky z nohou, aby mě mohli naložit na transportní lehátko, tak jsem zjistil, že necítím nohy. Sundali mi botu a já o tom vůbec nevěděl. Nemohl jsem se hnout a jen vím, že mi brnělo celé tělo. Jen trošičku jsem hýbal rukou, ale bylo to strašně nepříjemné.“

Jak probíhala léčba?

„Hned v den nehody mě operovali v rakouském Lincu, kde jsem byl od čtvrtku do následující středy. Pak mě převezli do Plzně, strávil jsem zde devět dní. Potom už jsem směřoval na spinální jednotku do Motola, kde jsem ležel tři měsíce. Tam začal celý ten boj! První posazení, dostávání se ze sedu do vozíku. Nastávaly přitom zvláštní stavy. Oslabené tělo ještě nebylo připravené, takže jsem omdléval. Ale naučili mě oblékat, jíst a hlavně samostatnosti.“

Následoval přesun do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech...

„Tam jsem byl pět měsíců. Až do loňského 6. listopadu. Až pak jsem se dostal domů, kde jsem se snažil co nejvíc cvičit, aktivně se hýbat.“

Je vám osmnáct let, máte před maturitou, ale to asi teď není to nejdůležitější.

„Mám individuální studium, ale abych se přiznal, tak se naplno věnuji jen rehabilitaci. Od září bych se chtěl začít věnovat škole na sto procent.“

Postavíte se ještě na nohy?

„První znění bylo, že se na ně už nikdy nepostavím. Bez šance! Ať se s tím smířím.“

To se asi neposlouchalo lehce…

„Když mi to paní doktorka řekla, začal jsem se smát. Po hodině za mnou přišla a zeptala se, zda nebudu chtít před nocí prášek na spaní. To mě rozesmálo ještě víc. Vůbec jsem si špatné zprávy nepřipouštěl. Nepustil jsem si je do těla. Nepočítám s tím. Bojuju a věřím, že se na nohy jednou postavím.“

EAGLES vás v té cestě podpoří. Co vůbec víte o baseballu a softballu?

„Softball jsme hráli ve škole a strašně moc bavil. Super to pro mě bylo hlavně v tom, že člověk musí z místa strašně rychle vystartovat, což se mi hodilo, poněvadž jsem to sám využíval při mých závodech.“

Věnujete se hasičskému sportu. Co vám dal?

„Docházím do dětského kroužku. Děti se tam naučí spoustu nových věcí. Uzly, mapy, orientaci v přírodě. Je to všestranné. Dá vám to moc! Hodně je to také o pohybu. Naučíte se kolektivní spolupráci i si navzájem pomáhat.“

Do kondice se chcete dostat díky handbiku...

„Věděl jsem, že kolo budu chtít! Odmalička jsem zvyklý létat po zahradě, hýbat se, takže jsem se o něj začal zajímat. Před úrazem jsem hodně jezdil na kole. Na handbiku bych získal zase víc svobody.“

Co to vlastně je handbike?

„Kolo, které ovládáte rukama.  Tím pádem bych mohl jezdit po okolí, závody. Zásadní pro mě je, že je tam člověk v pololeže.

Láká vás třeba účast na paralympiádě?

„Ze začátku bych chtěl jezdit rekreačně, abych si vytvořil nějakou fyzičku a byl zdatnější. Později bych se rád přidal do závodního týmu a začal soutěžit.“

Přijel byste na handbiku fandit do EAGLES PARKU?

„Musím říct, že na první dojem mě areál moc zaujal. Určitě na nějaké zápasy přijedu, zvlášť když softball hrajou i holky. (smích).“

S těžkým osudem srdnatě bojujete. Jaký je recept nepodlehnout skepsi?

Sám jsem mnohokrát četl, že se vám život může během vteřiny otočit na ruby. Dokud se mi to nestalo, nevěnoval jsem tomu pozornost. No… Důležité je se nevzdat. Musíte překonat určité věci a pak jste rádi za každé drobné zlepšení. Hlava prostě musí dát tělu najevo, že se nevzdá. Nesmíte ležet doma v koutě a truchlit. I na vozíku se dá žít skvělý život, zvlášť když kolem sebe máte super kamarády. Ti mi strašně moc pomohli. A samozřejmě by to nešlo bez obětavých rodičů...“