1. Jak si se dostala do USA, co je potřeba vše splnit, aby si dostala takovou příležitost?

Cesta, kterou jsem šla, vedla přes agenturu Stipendia.cz. Po tom, co jsem je kontaktovala, mi pomohli s celým procesem. Musela jsem vytvořit tzv. skill video, složit mezinárodní testy a poté jsem už jen za pomoci Stipendia.cz kontaktovala trenéry. Když se začali ozývat ti, kteří o mě měli zájem, spojili jsme se a já jsem se nakonec podle lokace, výše stipendia a celkového dojmu ze školy rozhodla, kam bych chtěla jít.

2. Jaké dojmy máš z Amerického softballového prostředí a jak se v tom cítíš jako zahraniční hráčka?

Já jsem nadšená z amerického softballového prostředí. Už od mého prvního příjezdu do státu mě všichni přivítali a velmi rychle mě přijali do kolektivu. S čímkoliv jsem potřebovala, vždy mi ochotně pomohli. Samozřejmě vnímám, že mezi námi holkami existují nějaké rozdíly, které jsou prostě dány tím, že jsme všechny vyrostly jinde, ale všichni jsou moc milí a vždycky se chtějí dozvědět víc o mé kultuře, stejně jako já se ráda učím o té jejich.

Co se týče toho, když jsme v softballovém prostředí, naše rozdíly vůbec nevnímám. Jsme prostě všichni součástí jednoho týmu a ke všem se tak chováme.

3. Jaké vnímáš největší rozdíly mezi softballovým prostředím v Česku a v USA.

Řekla bych, že největší rozdíl je v množství tréninků, nasazení v nich a zázemí, které je univerzitním hráčkám k dispozici. V Česku mnoho z nás má softball jako koníček a věnuje se mu jenom ve volném čase, po práci anebo po škole, a tak je často náročné skloubit tréninky se školou nebo prací, zejména když se člověk chce sportu opravdu věnovat naplno a zapojit i nějakou tu kondiční přípravu.

V USA na druhou stranu je to velká součást školy, a přizpůsobit si denní rozvrh tak, aby se daly stíhat všechny tréninky, je mnohem snazší. Na druhou stranu tréninkových jednotek je díky tomu mnohem více, a vzhledem k tomu, že nám trenéři v uvozovkách platí (ve formě stipendií), očekává se od nás maximální nasazení ve všech tréninkových jednotkách, což může být někdy opravdu náročné. Co mě ale hodně v této situaci pomáhá, je to, že náročný program sdílím se svými spoluhráčkami, a vím, že jsme v tom všechny společně, což to na konci dne dělá jednodušším.

4. Co považuješ za největší výzvy při hraní softballu v zahraničí?

Řekla bych, že největší výzvou při hraní softballu v zahraničí pro mě bylo přizpůsobit se úrovni, na které se hraje, a uvědomit si, že nejenom je mým soupeřem tým, proti kterému hraju, ale také můj vlastní tým, který má okolo 20 hráček, které se narodily se softballovou pálkou v ruce, a se kterými musím soupeřit o pozici v sestavě.

Na druhou stranu, i když jsme si vždycky všechny vědomi toho, že mezi sebou soupeříme, nikdy jsem to nevnímala tak, že bych měla být na spoluhráčku, která zrovna hraje, a mé pozici místo naštvaná. V softballu je velmi těžké podávat konsistentní výkony, a proto je nakonec dobré vědět, že je v týmu někdo, kdo hraje na stejné pozici jako já, protože v případě, že já mám špatný den, ten někdo mi kryje záda a stejně naopak. Na konci dne jsme přece jenom tým, a našich cílů také dosáhneme jenom jako tým, a tak si člověk musí uvědomit, že všechny taháme za jeden provaz.

5. Jakou radu bys dala zahraničním hráčkám, které chtějí následovat tvé stopy a hrát softball v USA?

Rada, kterou bych jim dala, je, aby do toho šly, i když se to může na první pohled zdát děsivé, protože jde přece jenom o cestu, kterou podniknou samy a daleko od domova.

Takové kroky jsou v životě vždycky děsivé, a já musím uznat, že týden předtím, než jsem do USA doletěla, jsem nervozitou nespala a přemýšlela, jestli je to správné rozhodnutí. Teď, po zkušenosti se třemi různými univerzitami a různými výkonnostními úrovněmi, nelituju ani minuty strávené ve Spojených Státech. Nejenomže lidé jsou velmi přátelští, ale také zkušenost jako je tahle pomůže člověku růst, ne jenom jako hráč softballu, ale také jako osobnost.

6. Jaké jsou tvé nejoblíbenější momenty ze zahraničí?

Je jich spousta, ale kdybych měla nějaké vyzdvihnout, tak by to byly naše výjezdy do jiných států. Dva výjezdy, ze kterých mám nejvíce vzpomínek, byly můj druhý rok na Lake Land College, kdy jsme před sezónou vyrazili do New Yorku, kde jsme se setkali s týmem Americké armádní akademie ve West Pointu. Nejenom, že jsme měli možnost prohlídnout si školu a vyslechnout si, jaký život a jaká pravidla studenti školy musí dodržovat, ale také jsme si cestou z New Yorku do Illinois udělali malou zajížďku a podívali jsme se na Niagarské vodopády. Dostali jsme se i na prohlídku prostorů dole pod vodopády, kdy jsme museli mít na sobě pláštěnky a komické sandály, což byl úžasný zážitek.

Myslela jsem si, že tenhle výjezd už nic netrumfne, ale potom, co jsme po výhře v Regionu 24 postoupili na Americký Národní turnaj, který se konal v Arizoně, změnila jsem názor. Na turnaj jsme vyrazily o pár dní dopředu, abychom měli čas si zvyknout na velmi vysoké teploty v Arizoně, ale také proto, abychom měli čas podívat se na Grand Canyon, navštívit typickou westernovou restauraci, kde jsme si mohli zatančit na živou country hudbu, a nakonec navštívit dva zápasy velmi známých NCAA softballových týmů, které zrovna hrály o postup na Národní turnaj, což je nejprestižnější univerzitní turnaj v Americké lize.

Myslím si, že všechny tyhle zážitky jsou moje nejoblíbenější, protože mi to ukázalo, že hraní v Americe není jenom o tom, kolik času strávíme tréninky, ale také o tom, vytvořit si zážitky na celý život. Tenhle rok nás čekají výjezdy do Arizony, Texasu, Georgie a dalších států, ve kterých jsem ještě nebyla, a já se nemůžu dočkat, až si vytvořím více skvělých vzpomínek.

Klára Čejková Kolací