První kontakt jsme si odbyli náhodnou návštěvnou stadionu v Santi Spiritus, kolem kterého jsme projížděli. Jeho majestátní rozměry nám dávaly tušit, že to tady myslí opravdu vážně.

Jak jsme později zjistili, architektura stadionů byla betonově „prefabrikovaná“ a jen záleželo na velikosti a důležitosti místního týmu, jak velký stadion bude. Vzhledem k dopolední hodině naší návštěvy jsme toho moc nečekali, ale na ploše jsme našli pár lenivě trénujících jedinců.

Nicméně velikost stadionu dávala naději za zajímavé zážitky v plných ochozech…. To jsme ještě netušili, co nás teprve čeká… Tedy plakáty s Fidelem hrajícím baseball jsme čekali, to jo.

Další setkání s baseballem bylo v Baracoa, skromnější. Cestou ke stolové hoře Yunque na kraji džungle potkáváme lidovější hřiště.

Ale po běžném průzkumu města narážíme také na stadion. Pravda, byl „trochu“ zašlejší a neupravený a tribuny standardních prefabrikátů se trochu rozpadaly... a foul-bally museli jistě lovit v moři...

Na hrací ploše se prohánělo asi 30 dětí ... hráli fotbal. Dokonce měli v zadním poli branky. To nás trochu zarazilo, ale když jsme se ptali po městě místních, ujišťovali nás, že se tady hraje ... v sobotu  v 10.00 přijďte!

V sobotu... prázdno, jen na tribuně chlápek, který umí trochu anglicky, vyzvídáme, jak to tady s tím baseballem je. On mezi řečí vybalil z objemné tašky různé dřevěné suvenýry, kterých jsme si i pár koupili. Hlavně jsme se ale dozvěděli, že se hraje zítra, v neděli, od sedmi večer, hraje Baracoa se Santiagem ligu!!! Hurá, konečně to zažijeme. Další den jsme už před sedmou spěchali na stadion, ale k našemu překvapení jsme jej našli ve stejném rozpoložení, jako včera. V bulpenu seděli dva kočí s povozy, a tak jsme se lámanou španělštinou dozvěděli, že Baracoa sice hraje od sedmi, ale v Santiagu… vždyť se podívejte na ten stadion, tady se NIKDY nehraje! No hlavu vzhůru, jsme tu ještě tři týdny.

V Santiagu na stadion nemá cenu ani chodit, baseball je sice všude v televizi – jak Kuba hraje s Mexikem v Mexiku, je prý tím pádem reprezentační přestávka.

Při dalších různých pojížďkách a přesunech po Kubě jsme v kdejakém malém městě viděli baseballová hřiště. Některá byla skromná, jen s jednoduchým plotem za domácí metou a lavičkami pro hráče, ale i tak pečlivě upravená. Nejčastěji jsme ale viděli zanedbané plochy, kde se u plotu popásali koně.

Přesto jsme se nevzdávali naděje na „živý“ kubánský baseball. V Pinaru, kam v noci dojíždíme, vidíme zdáli sloupy s rozsvícenými reflektory nad stadionem. Je ale už pozdě. Další večer jsme tam, tma a ani vrátný, zabedněno. Dozvídáme se, že systém je následující: 3 dny se hraje doma, dva dny pauza, tři dny venku a tak dokola. Teď je pauza a pak jede Pinar do Havany.

Havana je nám tedy jistotou, poslední týden, který jsme plánovali strávit na Kubě je v Havaně a tedy nelze se netrefit. V Havaně jsme si uvědomili, že už je opravdu nejvyšší čas to nenechat náhodě… Tak jsme začali pátrat.. Mezi Kubánci se v té době již mluvilo o plánované historické návštěvě amerického prezidenta a s tím spojený přátelský zápas klubu MLB Tampa Bay s kubánským výběrem. To jsme ovšem nečekali, že nám poslední šanci na baseball zhatí právě přípravy na tento historický duel. Stadion je v rychlé rekonstrukci, natírá se atd... a havanští musí hrát vše venku (že jsou prý právě v Pinaru, už nás nepřekvapilo).

Takže když jsme se ještě v Matanzas šli podívat na nejstarší kubánský stadion, nečekali jsme živáčka (a taky tam nebyl).

V zemi, kde je prý baseball nejlidovější sport, jsme za celý měsíční pobyt potkali 1x trénink, 1x partu na louce a 1x dvojici házející si na pěší zóně. Kubánský baseball byl pro nás tak trochu hledáním „Godota“. No nic, tak tedy snad příště….

Každopádně se můžete těšit panoramatickými fotkami kubánské přírody a detaily amerických bouráků, ze kterých je sestaven kalendář na rok 2017 – více na www.pepastreda.cz – nebo si je prohlédnout na výstavě, kam jste srdečně zváni (info tamtéž).