Ájo, po roce jsi opět získala cenu Trenérka roku u mládeže. Jak si těchto ocenění ceníš?

"Moc. Koho by triple nepotěšil. Vážím si toho. Je to hlasování kolegů trenérů, lidí, se kterými se potkáváme na hřišti jako soupeři, lidí, kteří se věnují stejnému „koníčku“. A že jsem opakovaně získala jejich hlas si cením. Je fajn vědět, že i ostatní si všimli, že to děláme poctivě. Ale musím dodat, že to považuji za kolektivní cenu – patří všem trenérům, kteří se mnou trénovali a trénují. Bez nich bych byla poloviční. Teď dvě sezony nás bylo na zhruba 20 dětí šest trenérů, dobře jsme se doplňovali a tréninky byly maximálně efektivní. Takže teď je čas to říct nahlas – DÍKY mí drazí spoluTRENÉŘI! Díky, Lenko, Lucie, Ivo, Tomáši, Honzo a nemůžu zapomenout ani na Míšu, která nám také moc pomáhala. Je to fakt ocenění nás všech. A neměla bych zapomenout ani na rodiče – sešla se dobrá parta, co nám vozila děti po všech hřištích do každého koutu republiky. A co si budeme povídat, bez těch hráčů na hřišti bych žádná trenérka roku být nemohla."

Jaké byly tvé trenérské začátky? Jak jsi se dostala k trénování?

"Už jsem na podobnou otázku před časem odpovídala pro Eagles newsletter, tak jen stručně – jako většina z nás – před 14 lety jsem přivedla vlastní dítě na hřiště a prodloužila nebo spíš přetransformovala tak svou hráčskou kariéru do té trenérské. Já u toho zůstala, moje děti už mají jiné koníčky."

 Co tě nejvíc baví na trénování dětí?

"Trénování mě prostě baví, naplňuje, a je asi jedno, že trénuji zrovna děti. Ráda stojím na hřišti, mám nasazenou rukavici, držím míček. To je k nezaplacení. Konkrétně ale ta „moje“ kategorie je taková vděčná, v tomhle věku se ještě lehce pro něco nadchnou, jsou takoví opravdoví. A z úplného nováčka, co neumí běhat, neudělá kotrmelec, bojí se chytit míč… ti pod rukama pomalu roste hráč. Je to až neuvěřitelná proměna. A je to zábava. Asi jsem měla být učitelka :-)"

Neláká tě trénovat i starší děti, kde bys už netrénovala úplné základy?

"Já už si to vyzkoušela ve svých začátcích. A rozhodně to bylo užitečné – hodně tohle opakuji - dá ti to perspektivu, co se po těch hráčích a hráčkách bude chtít, až budou starší. S čím by tam měli přijít, na čem stavět. Takže třeba hodně učíme slajdování, dokud mají blízko k zemi, a samozřejmě se snažíme jim dát správné základy všeho co jde – běhání, házení, pálení, protože přeučovat se zlozvyky je vždycky těžké.

Ale zpět k otázce – ano klidně bych trénovala i starší, ale myslím, že si to se mnou v Eagles nebude nikdo chtít vyměnit, že jsou všichni rádi, že to nemusí dělat. Musela bych použít nějakou fintu jak v pohádce o převozníkovi – nalákat na palubu, předat veslo a utéct."

Máš trenérský vzor? Kooperuješ s ostatními trenéry v Eagles?

"Všichni, se kterými jsem mohla trénovat mě něčím inspirují, absolvovala jsem i mnoho školení, na turnajích mám oči otevřené, pozoruji práci ostatních. Našla bych mnoho dobrých, ale bohužel i špatných příkladů. Ale i z těch se člověk může poučit. K dispozici je teď i spousta videí, jen si člověk musí umět vybrat. A samozřejmě, že my trenéři spolu spolupracujeme, máme klubovou koncepci, sjednotili jsme, co a jak trénovat, co má hráč při přechodu do další kategorie umět. Bez toho by tenhle klub nebyl funkční a dlouhodobě úspěšný. A já myslím, že úspěšní jsme, že jsme na správné cestě. Když jakýkoliv tým netáhne za jeden provaz, moc toho nedokáže, a my trenéři jsme taky tým, pokud nebudeme dobrá parta se společným cílem, nemůže klub dobře fungovat."

Jaký je tvůj trenérský sen?

"Jako jestli toužím něco vyhrát? No každá výhra potěší, ale není to v téhle kategorii priorita. A ti co mě znají, vědí, že během zápasů často nevím průběžný výsledek. U nás „jedeme“ dost v individuálních výhrách – radujeme se, když někdo překoná svůj strach, když zvládne nějakou dovednost. Třeba jako trenér vidíš, že ten mladý hráč švihá dobře, jen se s tím míčem nemůže potkat, protože je při zápasu nervózní a hrozně mu přeješ, aby už se to zlomilo, aby to z něj spadlo a ten jeho talent vykoukl. Nebo souhra, to je u nás obrovský oříšek – těch možností, kdy se to může pokazit, a taky se to pokazí, třeba celou sezonu se to nedaří a pak to najednou přijde, to je pak ta pravá radost. Jo u nás je to hodně o trpělivosti.

A jako velký fanoušek Eagles čekám na extraligové tituly obou Áček, vždycky s napětím sleduji výsledky všech našich mládežnických týmů a opravdu mě těší jejich úspěchy."

Změnil se tvůj trenérský styl?

"Určitě ano, to by asi nebylo dobře, kdybych se nikam neposunula. Mám víc zkušeností, opustila jsem pár slepých uliček, už vím, že nemusím ani nemůžu naučit děti všechno, že je mám jen připravit na další cestu. Oproti minulosti jsme začali víc času věnovat i dalším dovednostem – gymnastice nebo silovým cvičením (my jim říkáme pranice). Také víc komunikuji s rodiči, vždyť jsem jedna z prvních, kdo je s naším sportem i chodem klubu seznamuje. Vždycky jsem se ale snažila být fér, i hrát fair, to se nezměnilo."

Jsi součástí výkonného výboru klubu. Jaké to je?

"No hlavně mi bere čas a přidává úkoly. Je to rozhodně nová zkušenost, ale sešli jsme se tam samí nadšenci, co chceme klub a areál posunout na další úroveň. Bez podpory Vás ostatních Eaglesáků to ale nepůjde. Jako učíme své svěřence hrát týmově, musíme tak fungovat i v rámci celého klubu."